"Promiň, ale beru tě jen jako kámoše. Na vztah se necítím. Promiň."
Ta slova bolela. Zasáhla srdce jako vystřelený šíp. A ta rána krvácela. Vždy, když na ni pomyslel nebo ji viděl, rána se otevřela. Pokaždé, znovu a znovu. Nebylo možné ji zacelit.
Ležel na posteli stočený do klubíčka a brečel do polštáře. Kdy naposledy plakal? Ani si nevzpomíná.
Kdo říkal, že kluci nepláčou? Musel to být nějaký šílenec, který nikdy nepocítil lásku a odmítnutí. Nebo miloval a byl odmítnut, proto hrál tvrďáka?
Seděl v otevřeném okně a koukal se ven. Stále mu tekly slzy. Přemýšlel.
S rámusem se otevřely dveře do jeho pokoje. Lekl se. Ztratil rovnováhu a vypadl z okna. Letěl vzduchem a plakal, že to tak končí.
Doopravdy kluci nepláčou?