Konnichiwa minna!!

Prosím o pozornost!!

Slyší mě všichni? Vidí mě všichni? Výborně, pokračujeme. ^^
Blog POZASTAVEN!
Darci-chan prosí svá SB, aby si ji nemazaly ze seznamu.
Pokud se někdy dostanu na internet, pokusím se Vám zanechat aspoň nějaký komentář. =)

Vánočné večírek. "To je vtip?"

10. ledna 2009 v 23:59 | Darci
Ahojky. Zase přidávám Stává se. Tentokrát je to kapitola týkající se Vánočního večírku. Trochu se pobavíme, ale pak příjde zvrat o 360°. Co se stane, si můžete přečíst pod perexem. :)
Věnováno Peetře (nezabij mě, onegai) a Elo-chan.



V neděli jsem se nemohl vůbec hýbat. Chůze mi dělala problém. Bastian se za mnou stavil, donesl mi čokoládu. Prohodili jsme spolu pár slov, zasmáli jsme se. Na rozloučenou jsme se políbili.
V pondělí se vybíral zbytek peněz na Vánoční večírek. Moc se mi tam nechtělo, ale co nadělám, že? Školu jsem nějak přežil. Mezi mnou a Bastianem se rozvinul velice pěkný vztah. Odpoledne jsme spolu zašli do cukrárny, ale protože jsem se musel učit na úterní písemku z biologie, brzo jsem odešel domů. Uvařil jsem si čaj, v pokoji pustil hudbu, vzal sešit z bioly a začal se učit. Ani ne za půl hodiny jsem měla mitózu a meiózu našprtané. Naházel jsem věci do školy do batohu a šel si lehnout.
Písemka snad dopadne dobře, věděl jsem odpověď na všechny otázky, ale způsob bodování jsem nějak nepochopil. Ostatní hodiny byly taky v pohodě. Ale odpoledního vyučování jsem se docela děsil. Abych se přiznal, nemám rád chemii, a mít 2 hodiny cvičení je pro mě mučení. Ale dneska mě to bavilo. Zjišťovali jsme barevnou změnu pH (0-14) v neutrálním, zásaditém a kyselém prostředí. Zatím to byla nejlepší chemie, jakou jsem zažil.
Po návratu domů jsem sebral nějaké peníze a šel jsem nakupovat vánoční dárky. Mamce sadu sprchových gelů a mýdel, osušku a ponožky. Kamarádkám ze základky rolničky ve tvaru prasátek a pak přišlo dilema. Co Bastianovi? Dlouho jsem oblézal obchody, ale nic jsem nenašel. Nějakým záhadným způsobem jsem se dostal do zlatnictví. A tam jsem to uviděl. Většinou to kupujou holky, 2 řetízky a na každém je jedna polovina srdce. Zalíbilo se mi to, tak jsem jednu sadu vzal. Sice se mi tak peněženka značně ztenčila, ale já byl spokojený. Doma jsem mamce ukradl balicí papír a stuhy. Začal jsem balit. Na první pokus se mi povedlo ten papír roztrhat, ale ty ostatní už byly v pohodě. Nejvíc jsem si však dal záležet s dárkem pro Bastiana. Večírek byl až ve čtvrtek, já však byl nervózní už teď.
Přešla středa a byl tu čtvrtek. Ve třídě panoval čilý ruch, protože se neučilo. Sedl jsem si do hloučku k holkám, s těma přece jen vycházím líp jak s kluky. Bastian si četl, tak jsem ho nechtěl rušit. Bavili jsme se o večírku, jak jinak. Holky řešily co na sebe, jestli šaty, sukni nebo kalhoty. Mě to mohlo být jedno, takové dilema řešit nemusím, když jsem kluk. Prostě půjdu v kalhotách, košili a s kravatou. I když holky prohlásily, že by mi šaty slušely. "No tak to teda nevim, já a šaty?" Začali jsme se tomu smát. Pak Jindra vytáhla papíry a já neodolal a jeden jí štípnul. "A tužku nechceš?" Podávala mi tužku. Převzal jsem ji. "Díky." A už to jelo. Klábosili jsme a kreslili. Skončila hodina. Museli jsme tam sedět 5 hodin. Dneska to bylo utrpení. Další hodinu jsme měli s naší třídní, ta s námi mluvila o večírku, jestli se těšíme, co budeme mít na sobě, jestli tam půjdeme a tak. Tím jsme zabili další hodinu. V podobném duchu pokračovalo celé vyučování. A teď hurá domů. Večírek začíná, nebo spíš má začínat v 17:00. Do té doby ještě 5 hodin času. Pustil jsem si CD-čko a šel si hodit sprchu. Když jsem vylezl, zabalený do županu, rozvalil jsem se na postel. Zvonil telefon. Volala mamka. "Ahoj zlatíčko. Jak se máš?" "Ahoj mami, mám se fajn." "Máš už nachystané věci na večírek?" "Jasně." "Tak dobře. A bav se. Pa zlato." "Jojo, pa." Rozhovory s mamkou miluju. Zaposlouchal jsem se do hudby. Najednou se rozdrnčel budík. Sebral jsem se a šel se oblíct a upravit. Objevil se sice menší defekt na botě, ale ten se spravil během vteřinky. A hurá zpátky do školy.
V šatně jsem se setkal s holkama. Moc jim to slušelo. Oblečené, učesané, namalované… Málem bych je nepoznal. Počkali jsme ještě na Hanču a šli jsme do tělocvičny, kde se měl večírek konat. Všude byla spousta lidí. Na týhle akci se schází celá škola. Nevěděli jsme, který je náš stůl. Miriam se šla zeptat starších holek. Stůl nejblíže dveří byl náš. Tak jsme zabrali místa a čekali, až přijdou ostatní. Dovnitř se začaly hrnout zástupy žáků. Ještě se řešil problém se židlemi pro čtvrťáky a pak začali vcházet učitelé v doprovodu třeťáků. Seděl jsem mezi holkama, takže jsme se hihňali některým učitelům. Vyučující se usadili a brzy poté začal program. "Sylvo, přestaň jíst to cukroví!" Otočil jsem se. Miriam se smála a koukala na Sylvu, která už znova natahovala ruku k talíři s cukrovím. "Já za to nemůžu, že mám hlad." Začala se hihňat. Taky jsem si z talíře štípnul nějaké sladké, abych si to taky užil. "Miro! No teda, nech to ležet!" Sylva nahodila vážný výraz. Usmál jsem se a jen jí zamával. Hanka se dusila smíchy, o Jindře nemluvě. Naše zraky se stočily opět k programu.
Při proslovu ředitele školy jsem doufal, že brzo skončí a bude večeře, měl jsem totiž hlad. Ředitel domluvil, ale slova se ujal zástupce. Tiše jsem zaúpěl. "To snad nemyslí vážně. Já už umírám hlady." Stěžovala si Sylva. "Že to říkáš zrovna ty, viď?" "No co? Neumřu tu přece hlady, ne? I když to vypadá, že ano." V tělocvičně se rozsvítilo a začalo se nosit jídlo. Před Miriam položili talíř a všichni jsme vyvalili kukadla. Řízek skoro přes celý talíř. "Hm… tak to si nechám líbit." Pronesl jsem, když přede mne položili mou porci. Itadakima~su. Vzal jsem příbor a dal se do jídla.
"Puf. Já mám dost." Na Hančině talíři zůstal kousek řízku a trocha salátu. I na mě byla ta porce moc. Akorát Sylva s Miriam se cpaly, jako by je mučili hlady. Třeťačky odnesly talíře a my si začali povídat. Rozhodli jsme se zůstat ještě na diskotéku. Na té, co byla na bažanťáku jsme se dobře bavili. Hanka a Sylva se šly převlíct, já a Miriam jsme šli do jídelny. Starší kluci nosili aparaturu, aby se mohlo brzy začít. Asi za 10 minut se vrátily holky. Rifle a trička, pohodlné boty. Hanka tenisky a Sylva papuče. "Miri, ty se nepřevlíkáš?" "Ne-e. Nechce se mi." "Miro, tebe se radši ani ptát nebudu, je jasné, že převlékat se nebudeš. Nemáš podpatky ani šaty." Culila se Sylva. "To teda nemám a jsem rád. Aspoň nemusím řešit co na sebe, jaký účes a tak." Miriam se začala ošívat. "Pojďme se ještě posadit do tělocvičny, když se nic neděje." Přikývli jsme a šli do tělocvičny. "Ve třeťáku se mi rozhodně nebude chtít stavět pódium." "Tak holky ho stavět nebudou ne? Aji teď ho dělali kluci." Zakroutil jsem hlavou. "A kde chceš ty kluky vzít? Dyť víš, že v naší třídě je kluků málo. A v ekologii taky jenom pár." Z jídelny se ozvala hudba. "Tak dem ne?" Sylva vyskočila ze židle a poskakovala kolem nás, dokud jsme se také nezvedli. Docela mě udivilo, že jsem celou dobu neviděl Bastiana. Ale rozhodl jsem se na to nemyslet a bavit se. Jenže k mé smůle nehráli žádnou dobrou písničku. Docela jsem se nudil. Hráli Kanikuly a ještě asi 3 písničky, na které jsem si zatancoval. Ale pak jsem jenom stál v rohu a sledoval dění kolem. Nehráli nic zajímavého, tak jsem se šel projít. Chodba byla kupodivu prázdná, všichni byli v jídelně. Před učebnou angliny jsem uviděl Bastiana. Chtěl jsem na něj zavolat, ale pak jsem si všiml, že se po něm plazí nějaká holka. A on ji začal líbat. Když chytíte svého přítele v objetí někoho jiného, bolí to. A mě to naštvalo. Šel jsem tam. "Bastiane?" Otočil se na mě. "Ah, Miro." Vadil jsem mu tam, šlo to vidět. Holka klouzala pohledem ze mě na Bastiana a zpátky. "Bastiane, ty toho kluka znáš?" Tak tohle bylo moc. "Samozřejmě, že mě zná! Jsem jeho přítel!" Udělal pár kroků ke mně a…
Vlepil mi facku. Dal do toho tolik síly, že jsem přepadl přes křeslo na stůl. Málem jsem si vyrazil dech. Skulil jsem se dolů. "Idiote! Co si o sobě myslíš? Jseš nemožnej! Zmizni!" Tohle jsem od něj nečekal. "Hajzle!" Zasyčel jsem a rozběhl se do šatny. Sebral jsem bundu ze skříňky a letěl ke dveřím. "Můžete mi prosím otevřít?" Se slovy díků jsem vyběhl ven. Už jsem se nekontroloval, slzy mi tekly proudem.
Ani nevím, jak se mi povedlo otevřít dveře, když se mi tak třásly ruce. Odhodil jsem bundu, shodil boty z nohou. Do pokoje jsem se přiřítil, prásknul s dveřma. Zhučel jsem na postel a plakal. Přišla mi SMS-ka. Ani jsem se po tom mobilu nenatáhl. Jen jsem brečel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peetra Peetra | Web | 11. ledna 2009 v 16:51 | Reagovat

JAJ ten Seb je ale dement bych ho zabila, takovýho..grrr, bezvadne napsaný!!;D

P.S.:Díkes za věnování

2 Miro Miro | Web | 12. ledna 2009 v 9:48 | Reagovat

Zapomeň! Bastiana nikdo zabíjet nebude!! Opovaž se mi na něj jen sáhnout!!!

3 Peetra Peetra | 12. ledna 2009 v 10:03 | Reagovat

Tak tebe podvadi a jeste se ti líbí!!XD

4 Miro Miro | Web | 12. ledna 2009 v 10:40 | Reagovat

No co co? Oneesama už ho zmlátila dostatečně.

5 Peetra Peetra | Web | 12. ledna 2009 v 20:25 | Reagovat

A neodpadlo mu nic??XD jako jestli je vše tam, kde má být XD

6 Ljusinka Ljusinka | Web | 12. ledna 2009 v 21:16 | Reagovat

zajimave upe mazeec :) chudak Miro:(

tesim se na dalsi pribeh:)

7 Miro Miro | Web | 15. ledna 2009 v 11:52 | Reagovat

Těšit se můžeš Ljusi. Sme rádi, že se líbí. A Peetro, na co ty se ještě nezeptáš? *rudej až za ušima*

8 Elo-chan Elo-chan | Web | 29. ledna 2009 v 14:43 | Reagovat

tak ne, elo nadávat nebude. miro se zdá mít bojovnýho ducha a.... *chichtá se* tedy ne, že by byl smích na místě~ *začala valit očička* bastian byl pěkně zlej, stejně doteď nechápu, co si to myslel? *začala natahovat a podávat mirovi čokoládu*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama